silní spojenci

Předtím, než byl představen LaserWriter, lidé z Adobe obcházeli výrobce tiskáren a softwarové vývojáře a snažili se je přesvědčit, aby do svých zařízení implementovali PostScript. Ale tým v sestavě Geschke, Warnock a Steve MacDonald nemohl dělat o mnoho více, než poukazovat na přednosti této technologie, protože dohoda se společností Apple byla smluvně vázána mlčenlivostí. Tento přístup měl však dvě proti: „vkládání“ počítačové inteligence do tiskáren bylo neznámým konceptem, a nebyl žádný důkaz, že něco takového trh přijme.

„Vývojáři software chtěli vědět, jaké tiskárny tato technologie podporuje a výrobci tiskáren zase jaké podporuje softwarové produkty,“ říká MacDonald. „Bylo to stejné jako by se nás ptali‚ co bylo dřív, slepice nebo vejce?‘ A protože nebyly žádné tiskárny, které bychom mohli jmenovat, nikdo s podepisováním kontraktů nepospíchal.“

Jakmile se ale na trhu objevil LaserWriter a Adobe mohla mluvit o svých obchodních vztazích se společnostmi Apple a Linotype, společnost začala důrazněji usilovat o licencování technologie ostatním výrobcům tiskáren. „Jednání byla najednou o poznání jednodušší. Proběhl posun od povídání si o technologii k povídání si o obchodu,“ vzpomíná MacDonald.

Smlouva s Applem poskytla Adobe silný finanční základ. Adobe dostávalo 5 procent z ceníkové ceny LaserWriteru, která byla $6.995,- neboli $350,- za každou prodanou tiskárnu. V letech 1984 a 1985 pocházely takřka veškeré výnosy Adobe z licenčních poplatků od firmy Apple. Strmý pokles hodnoty společnosti Apple v polovině roku 1985 by byl sám o sobě pro Adobe dostatečným podnětem pro rozšíření klientely pro PostScript. Ale spíše než diverzifikace výnosů za tím bylo úsilí Adobe získat více kontraktů na licencování PostScriptu, aby se technologie stala jednotným a celosvětovým standardem v tisku.

Steve Jobs podporoval úsilí Adobe k rozšíření technologie PostScriptu, a to i přes to, že to mohlo podkopat pozici Applu na trhu PostScriptových tiskáren. „Když jsem požádal Johna Warnocka, aby byli softwarovou firmou namísto výrobce tiskáren, jeho ostrá odpověď zněla: ‚No, dobrá, ale jen pokud z toho budeme schopni udělat průmyslový standard,‘ „ říká Steve Jobs. „Přesvědčil mě, že je v našem nejvyšším zájmu, aby se z PostSriptu stal průmyslový standard, protože pak bychom jej začali vídat v osvitových jednotkách a ve spoustě dalších různých tiskových zařízeních, které by Apple stejně nikdy nevyráběl. Naši zákazníci by z toho měli větší prospěch, než by byla naše ztráta plynoucí z konkurence v oblasti tiskáren, které jsme již vyráběli. To mě přesvědčilo. Na každého výrobce tiskáren, který by nám konkuroval by připadly zhruba tři věci, které bychom stejně nikdy nedělali a které pro nás byly báječné.“

Útok na OEM
Společnost Adobe chtěla hrát ještě větší hru a upřela svoji pozornost ke společnostem IBM a Hewlett-Packard, protože obě měly silnou divizi výroby tiskáren. Další pozornost směřovala k japonskému trhu. „Apple a IBM vyráběly svá zařízení v Japonsku. Věděli jsme, že je buďto přesvědčíme k používání PostScriptu, nebo že přijdou se svými vlastními technologiemi,“ říká Geschke. Ve hře nebylo jenom to, že by Adobe přišla o japonský trh, ale také o to, že by to byla jen otázka času, než by Japonci prodali svoji technologii zpátky do Spojených států, čímž by mohli Adobe odříznout úplně.

Dvě společnosti v Severní Americe se již pokoušely odčerpat část obchodních aktivit Adobe: Imagen, která sama licencovala technologii tiskového protokolu pro použití v tiskárnách Hewlett-Packard LaserJet; a Xerox, který paradoxně oprášil starý Warnockův a Geschkeho program Interpress a snažil se jej dostat do pozice konkurenta PostScriptu. Xerox dokonce hrozil Adobe právními kroky a prohlašoval, že PostScript je v podstatě InterPress, a že si ho Warnock a Geschke přivlastnili, když opouštěli PARC (Xerox Corporation‘s Palo Alto Research Centre). Adobe, která vlastnila licenci k jazyku Design System od Evans&Sutherland, však rychle přesvědčila Xerox o opaku.

(Pozn. překladatele: Základy jazyka PostScript byly položeny v roce 1976, když Dr. John Warnock pracoval v Evans&Sutherland Computer Coporation. V té době John Gaffney z Evans&Sutherland vyvíjel interpreter pro velkou trojrozměrnou grafickou databázi newyorského přístavu. Gaffney vymyslel jazyk „Design System“, velmi podobný jazyku Forth).

V Adobe věděli, že jejich technologie je mimořádná, ale rozhodně nebrali konkurenci na lehkou váhu. Warnock a Geschke to brali jako výzvu. Oba uzavřeli s MacDonaldem, dříve zaměstnaném u HP, přátelskou sázku o to, kdo jako první přesvědčí svého bývalého zaměstnavatele k licencování PostScriptu. „Stálo mě to 57 schůzek v průběhu sedmi let, než se mi podařilo přesvědčit HP k tomuto kroku, ale nakonec se to povedlo,“ říká MacDonald, který za své úsilí vyhrál sportovní vůz.

Ale jiné technologie nebyly jedinou konkurencí pro Adobe. Z tiskařiny se stal díky rozmachu DTP velice lukrativní obchod. Společnosti, které se zdráhaly platit za licencování PostScriptu Adobe a přitom nechtěly zůstat stát stranou, začaly vyvíjet imitace PostScriptu. Tito takzvaní výrobci klonů využívali při svém úsilí duplikovat PostScript publikovaných specifikací od Adobe, spolu s praktickými znalostmi reverzního inženýrství. „Jednou v roce 1986 jsem napočítal 40 společností, které už vyvíjely nebo se chystaly vyvíjet klony PostSciptu,“ říká MacDonald. Některé společnosti dokonce dosáhly úspěchu se svými jazykovými plagiáty, ale jen málokterá se mohla poměřovat s takovou vytříbeností implementace, jakou poskytoval skutečný PostScript.

Ačkoliv se seznam výrobců tiskáren licencujících PostScript neustále rozšiřoval, mladá společnost Adobe Systems musela prokázat, že je schopna se na trhu udržet. Někteří zavedenější výrobci si při uzavírání licenčního obchodu kladli za podmínku, že budou mít přístup k relevantní části zdrojového kódu PostScriptu jako pojistku, kdyby náhodou Adobe zkrachovala. V takovém případě by měly jistotu přístupu k technickým informacím potřebným pro aktualizaci svých produktů. Clinton Nagy, který pomohl vyjednat většinu severoamerických kontraktů říká, že tento požadavek ustal až v době, kdy společnost Adobe překročila obrat 40 miliónů dolarů.

Podepsání kontraktu se společností IBM v březnu 1987 se pro Adobe stalo urychlujícím prvkem při získávání dalších kontraktorů. „Kontrakt s IBM nám dal sílu pokračovat dál,“ říká Nagy, který jej pomohl vyjednat. V den, kdy mělo dojít k podpisu, se měl Nagy setkat s Geschkem v kancelářích IBM v Coloradu, ale Geschke se nemohl dostavit kvůli sněhové bouři. Vše tak leželo na bedrech Nagye. Nagy neprodleně po podepsání smlouvy letěl do Kalifornie a jel přímo do kanceláří Adobe. „Šel jsem po chodbě a všichni se kolem mě shromáždili a chtěli vidět ten kontrakt,“ říká Nagy a dodává, že pro Adobe měl ten kontrakt až magickou moc.

Jakmile podepsala IBM, bylo pro ostatní společnosti mnohem těžší říci ne. „Méně než 24 hodin poté, co podepsala IBM, volali z HP,“ vzpomíná MacDonald, ačkoliv trvalo ještě několik let, než byly doladěny všechny náležitosti kontraktu s HP a než se objevily první produkty HP s PostScriptem. „Bitva byla vybojována,“ dodává Nagy. „Postupně se situace měnila až do stavu, kdy pokud jste chtěli něco znamenat v tiskovém odvětví, museli jste mít PostScript.“

Deník Wall Street Journal ve svém vydání ze dne 4. listopadu 1987 vychvaloval úspěchy Adobe v licencování PostScriptu. Po připomenutí významné role společnosti Apple, která první podepsala licenční smlouvu na PostScript, článek pokračoval slovy: „Jeden po druhém, celý zbytek tiskového průmyslu přijal PostScript, ze kterého se stal první a jediný opravdový standard, podporovaný téměř každou větší společností v počítačovém odvětví.“ Seznam kontraktorů obsahoval tato jména: Agfa-Gevaert, Apple, Apollo Computing, AST Research, Dataproducts, Diconix, Digital (DEC), IBM, Linotype, Mass Micro Systems, NBI, NEC, NeXT, Quadran, QMS, Qume, Texas Instruments, Varityper a Wang.

Opěrný bod v Japonsku

Úspěch společnosti Adobe v uzavírání kontraktů s výrobci originálních zařízení (OEMs) nebyl zeměpisně omezen pouze na Severní Ameriku. Aby se z PostScriptu stal světový standard, bylo nutné expandovat do Japonska a do Evropy. A vzhledem k tomu, že se většina tiskáren vyráběla v Japonsku, to bylo i oblastí zájmu č.1 pro expanzi společnosti Adobe.

V roce 1987 se Sumneru Stoneovi, řediteli typografické divize u Adobe, podařilo podniknout první kroky v úsilí společnosti Adobe k licencování PostScriptu pro japonská písma. V japonském trhu s písmy se skrýval ohromný potenciál, protože každé písmo obsahovalo nejméně 10 000 znaků. Tento trh ovládaly dvě dynastie: dynastie Shaken v Tokiu a dynastie Morisawa v Ósace. Shakena se nepodařilo přesvědčit, ale Morisawu ano.

Společnost Adobe licencovala Morisawovy fonty a na oplátku věnovala Morisawovy nástroje pro jejich digitalizaci. PostScript však pro jedno písmo dokázal „pojmout“ pouze 256 znaků, takže změny v kódu byly naprosto nezbytné. „Přizpůsobit PostScript tolika glyfům byl dost velký vývojářský počin,“ podotýká Stone.

		Kontrakt s Morisawou otevřel PostScriptu dveře do Japonska a postavil základy pro další možnosti licencování PostScriptu výrobcům tiskáren. „Písma rozhodně pomohla přijetí PostScriptu v Japonsku,“ říká Stone. Geschke, Warnock, MacDonald, Doug Brotz a další se vydali do Japonska, aby se setkali se zástupci výrobců tiskáren, včetně společností Canon, Epson, Fujitsu, NEC, Panasonic, Ricoh a Sony. Mnozí z jejich japonských protějšků znali společnost Adobe již v době, kdy tam tito pánové přicestovali. Měli možnost vidět obrovský rozmach DTP při svých obchodních cestách do Severní Ameriky. Obrázek z titulní strany kalendáře, který pro své japonské kolegy vytvořil Sumner Stone. Kalendář byl opatřen titulkem Všechno nejlepší do roku 1989 a do začátku nové éry. Text narážel na nového císaře a také naznačoval začátek nové éry v souvislosti se zaváděním PostScriptu v Japonsku.

		Každá japonská společnost se snažila předstihnout svoji konkurenci v pohostinnosti, obzvláště co se týče jídel neobvyklých pro americké strávníky. „Chtěli jsme jim ukázat, že jsme tvrdí, že sníme cokoli nám předhodí,“říká Doug Brotz, jehož úkolem bylo představit technologii PostScript Japoncům. Chuck Geschke, coby prezident společnosti, byl obzvláště poctěn. Dostával k jídlu takové delikatesy, jako rybí hlavy a saké s želví krví. „Co bychom neudělali proto, abychom podepsali další kontrakt,“ říká dnes Geschke a kroutí přitom hlavou. Zdvořilost a odolné žaludky se vyplatily. „Podařilo se nám podepsat všechny kontrakty,“ říká Brotz. Důležitý moment přišel v roce 1987, když společnosti NEC a Fujitsu ohlásily svoji podporu PostScriptu. To, že dvě největší počítačové společnosti v Japonsku souběžně přijaly PostScript - a dokonce vydaly společnou tiskovou zprávu - nemělo v té době obdoby. Byl to vrchol dvou vydařených týdnů plných jednání. Společnosti Adobe využívala grafiky k předvádění potenciálu jazyka PostScript v Japonsku. Toto kimono nakresil v Illustratoru 88 David Smith.

V zápětí po PostScriptu se na japonském trhu objevil Apple Macintosh s japonským operačním systémem a také lokalizovaná verze PageMakeru, čímž definitivně do Japonska vtrhla revoluce DTP, ačkoliv to trvalo ještě další rok, než se PostScriptové tiskárny dostaly do výroby. V roce 1990 se společnost Adobe už mohla chlubit více než 50 PostScriptovými licenčními kontrakty s výrobci tiskáren, ale období let 1985-1987 zajistilo Adobe ty nejdůležitější z nich a položilo základ pro uvedení společnosti na veřejné akciové trhy... pokračování příště.

Podle knihy Inside the Publishing Revolution
od Pamely Pfiffner.